Deprese jsou jednou z nejčastějších duševních poruch. Léčba deprese zpravidla spočívá v kombinaci léků (antidepresiva, přírodní antidepresiva) a psychoterapie, přičemž neléčená nemoc může být i smrtelná. Jak poznat příznaky deprese, jaké druhy existují a jak konkrétně probíhá léčba?
Podle statistik postihuje deprese častěji ženy než muže. Uvádí se, že v Evropě je deprese třetí nejčastější příčinou zátěže společnosti způsobené nemocemi. V celoevropském měřítku zaujímají depresivní onemocnění smutné první místo v počtu „ztracených roků života“, které statistikové hodnotí v souvislosti s omezeními způsobenými nemocí (např. délka pracovní neschopnosti). Kromě toho jsou duševní onemocnění i nadále zatížena mnoha předsudky, které sami postižení většinou vnímají jako velmi zatěžující.
Co je vlastně deprese
Deprese (z latinského depressio čili stlačení, potlačení) může mít různé stupně – od lehké, střední až po těžkou, eventuálně s psychotickými příznaky, jako jsou bludy a halucinace, mánie. To je již závažná a dlouhotrvající psychická porucha. Reakce na tento duševní stav bývá u jednotlivců různá – od snížení schopnosti prožívat radost po myšlenky na sebevraždu.
Příznaky deprese
• skleslost
• pokles energie, aktivity a zájmů – u těžké deprese nemůže pacient někdy ani vstát z postele, učesat se či oholit
• snížení schopnosti radovat se (ahedonie)
• poruchy koncentrace
• snadná unavitelnost
• snížené sebevědomí
• pocity viny a bezcennosti – ty mohou nabývat u těžkých depresí až charakter bludu, kterému se říká mikromanický, kdy se dotyčný může vinit z různých katastrof, válek apod.
• pesimistický pohled na budoucnost
• poruchy spánku
• snížená/zvýšená chuť k jídlu
• hmotnostní úbytek/nárůst
• pokles sexuální aktivity
• myšlenky na sebevraždu – ty jsou velmi nebezpečné, zejména pokud o nich dotyčný hovoří, přemýšlí, jakým způsobem by to udělal nebo se mu o tom zdají sny
• úzkost a psychomotorický neklid
Jakou formu a průběh mají depresivní poruchy?
Deprese je onemocnění, které se projevuje mj. sklíčeností. Mohou se objevit i další příznaky, jako je např. pocit beznaděje nebo sociální stažení. Existují různé formy deprese, které se od sebe vzájemně liší především délkou trvání onemocnění a závažností jeho projevů. Deprese v klinickém slova smyslu je závažné onemocnění: nelze jej zaměňovat se stavem, kterým laická veřejnost označuje přechodný smutek či nechuť, s nimiž se během života setká každý z nás.
Deprese se může vyskytnout jednorázově nebo se objevovat opakovaně (v tzv. epizodách). Může se vyskytovat rovněž v závislosti na ročním období: typickým příkladem je tzv. zimní deprese, která se objevuje v zimních měsících. Není však deprese jako deprese: toto onemocnění může mít různou míru závažnosti a rozlišujeme u něj několik kategorií. Obzvláště závažným rizikovým faktorem je zvýšené riziko sebevraždy. Proto je důležité včas rozpoznat varovné signály a vyhledat odbornou pomoc.
Deprese většinou mívají tzv. epizodický průběh, kdy se fáze onemocnění střídá s fázemi, které jsou téměř nebo zcela bez příznaků. Pokud po akutní fázi přetrvávají zbytkové příznaky, hovoříme o tzv. reziduálních příznacích depresivní poruchy. Tyto reziduální příznaky zvyšují riziko recidivy (návratu onemocnění).
Depresivní epizoda
Depresivní epizoda se projevuje především sklíčeností, ztrátou zájmu, smutkem a netečností. Depresivní epizody se rozlišují na lehké, středně těžké a těžké. U středně těžkých a těžkých depresivních epizod se mohou objevit i psychotické příznaky, které bývají spojeny s přechodnou a rozsáhlou ztrátou kontaktu s realitou (bludné představy, halucinace apod.).
Rekurentní depresivní porucha
Pokud se objeví dvě nebo více depresivních epizod, hovoříme o rekurentní depresivní poruše (někdy se označuje i jako periodická depresivní porucha). I v tomto případě rozlišujeme mezi lehkým, středně těžkým a těžkým průběhem (s psychotickými příznaky nebo bez nich).
Rekurentní krátká depresivní porucha
Pod pojmem rekurentní krátká depresivní porucha se rozumí depresivní epizoda, která trvá jen několik dní (typicky 2–3 dny), objevuje se alespoň jednou za měsíc a vyskytuje se opakovaně, po dobu minimálně jednoho roku.
Sezónní afektivní porucha (zimní deprese)
Tato forma deprese se objevuje na konci podzimu nebo v zimě. Vyznačuje se především nedostatkem energie, zvýšenou potřebou spánku, přibýváním na váze a zhoršenou náladou po setmění.
Perzistentní afektivní poruchy (přetrvávající poruchy nálady)
Do této kategorie se řadí cyklotymie a dystymie. Dystymie je chronická, alespoň dva roky trvající depresivní nálada, jejíž příznaky nejsou tak silné jako u výše popsaných forem deprese. Pod pojmem cyklotymie se rozumí alespoň dva roky trvající nestabilita nálady s lehce se projevujícími manickými a depresivními fázemi. Mezi nimi se mohou (ale nemusejí) objevovat fáze s „normální“ náladou.
Pokud se z dystymie rozvine „opravdová“ depresivní epizoda či porucha, hovoříme o tzv. „zdvojené depresi“ (v angličtině se používá pojem double depression). Dystymie se rozvíjejí nejčastěji v mladém dospělém věku. Pokud se dystymie vyskutne ve vyšším věku, je tomu tak většinou po depresivní epizodě nebo po výrazné psychické zátěži, např. po úmrtí někoho blízkého.
Bipolární porucha
Při této poruše se střídají depresivní a manické epizody. Postižení prožívají fáze povznesené nálady (mánie) a sklíčenosti (deprese). Může se však stát i to, že manické i depresivní příznaky se vyskytnou současně (např. pacient má zřetelně zvýšené psychomotorické tempo, ale zároveň je pesimistický a nemá chuť k životu): tento stav se označuje jako smíšená epizoda. U bipolární poruchy se mohou objevit i bludné představy, nebo halucinace.
Atypická deprese
Kromě výše uvedených forem deprese existuje ještě tzv. atypická deprese. Ta se vyznačuje tím, že u člověka sice přetrvává sklíčená nálada, ale radostné události mu ji dokážou dočasně pozvednout. Atypická deprese se často vyznačuje nárůstem hmotnosti, zvýšenou potřebou spánku a zvýšenou citlivostí (člověk např. snadno onemocní).
Depresivní epizoda, která bez zlepšení přetrvává po dobu delší než dva roky, se označuje jako chronická deprese.
Deprese lze rozdělit i podle mechanismu jejich vzniku. Primární deprese vzniká „sama od sebe“, zatímco sekundární deprese se rozvíjí v důsledku nějakého jiného tělesného nebo duševního onemocnění. Příkladem takového tělesného onemocnění může být třeba epilepsie, příkladem duševních potíží např. syndrom vyhoření.
Druhy deprese
Klinická deprese – základní (lehčí) forma deprese, která je ale dostatečně závažná, tedy vhodná ke klinické léčbě.
Endogenní deprese – tzv. velká pravá deprese je nejčastější formou, která přijde náhle a bez příčiny. Způsobuje ji nevyvážené chemické prostředí v mozku, které je třeba upravovat pomocí léků (antidepresiv).
Psychosomatická deprese – u některých případů deprese se projevují psychosomatické potíže jako poruchy spánku, bolesti hlavy, kloubů, zad, žaludku, srdce, trávicí potíže, dýchací potíže, závratě.
Symptomatická deprese – projev deprese, která však ve skutečnosti depresí není. Může se jednat o vedlejší příznak otravy, nádoru, epilepsie, případně demence.
Sezónní deprese – přichází v určitých ročních obdobích a většinou se vrací každoročně, nejčastěji v zimě. Lze ji mírnit terapií světlem, tedy stimulací produkce neurotransmiterů (např. serotonin). Při těžší formě se kombinuje s další léčbou.
Deprese v těhotenství – náchylnější jsou zejména mladší ženy, případně ty nad 35 let, ženy s nízkou sociální podporou, bez partnera, se smíšenými pocity ohledně gravidity a ženy po 3 a více porodech. Vyšší riziko je u žen trpících depresemi již před otěhotněním. Vždy je nutné zvážit rizika psychofarmak pro plod a zároveň negativní následky neléčené psychické poruchy.
Poporodní deprese – objevuje se cca u 1 ze 7 žen, od početí do 1. roku po porodu. Hlavními příznaky jsou depresivní stavy, ahedonie, únava, nechuť, poruchy spánku. Za rizikové faktory se považují osobní či rodinná historie, nízká sociální podpora, deprese v rodině, deprese u rodiče v minulosti / během těhotenství, psychické/fyzické týrání, problémy s kojením, změna hormonální hladiny atp. Jedná se o stav odlišný od poporodní psychózy.
Deprese v menopauze – v období menopauzy dochází ke změnám hladin estrogenů a progesteronů s následným estrogenovým poklesem. To zapříčiňuje riziko rozvoje deprese, zvlášť u žen s depresemi v minulosti.
Deprese u dětí a adolescentů – potká 1 z 33 dětí a 1 z 8 dospívajících. Častěji je spojována s poruchami chování, agresivitou a somatickými stesky. Objevují se pocity nudy, podrážděnosti, riskantní chování a úzkost spojená s konzumací alkoholu a drog. Zároveň se vyskytují pocity viny z vlastní nedostatečnosti, střídání apatie s mnohomluvností atd. U depresivních dětí a dospívajících je riziko spáchání sebevraždy vyšší než u dospělých.
Úzkostně depresivní porucha – projevuje se příznaky deprese i úzkosti, má těžší průběh i prognózu než v případě výskytu těchto onemocnění samostatně. Nejčastějšími příčinami jsou dědičnost, nevyrovnanost neurotransmiterů v mozku, prožité trauma, stres.
Larvovaná deprese – projevuje se jiným zdravotním problémem, ale nedochází k dalším projevům deprese. Obvykle vyjde najevo, že se jednalo o depresivní onemocnění až tehdy, kdy není prokázána žádná fyziologická příčina a problémy zmizí po nasazení antidepresiv.
Reaktivní deprese – přímá reakce na traumatické či stresové životní období. Často nastupuje hned po traumatu a trvá cca 1 rok. Nejčastější spouštěče jsou úmrtí blízké osoby, případně jiná velká ztráta (práce, vztahu, majetku).
Rezistentní deprese – obvykle je definovaná jako epizoda deprese, která neodpovídá na 1, ale spíše na 2 a více adekvátních terapeutických pokusů. Nejúčinnější léčbou se jeví elektrokonvulzivní terapie (ECT).
Jakou roli hraje psychická zátěž a prožitá traumata?
Akutní psychická zátěž nebo duševní trauma mívají často výrazný dopad na psychiku člověka. V jejich důsledku se může vyskytnout některá z následujících duševních poruch či onemocnění, u nichž hrají depresivní epizody významnou roli:
• akutní stresová reakce nebo posttraumatická stresová porucha, popř. poruchy přizpůsobení
• depresivní reakce
• současně se vyskytující úzkost a depresivní reakce
Pozor, nebezpečí sebevraždy!
U depresivních pacientů je ve srovnání se zbytkem populace podstatně vyšší riziko, že se pokusí vzít si život.
Známky hrozící sebevraždy mohou být například následující:
• přímé nebo nepřímé oznámení záměru spáchat sebevraždu
• sebevražedné myšlenky a jednání
• lehkovážné nebo sebepoškozující chování
• těžká deprese
• sociální stažení a rezignace
• akutní krize (psychosociální nebo traumatická krize)
• silná úzkost
Deprese: diagnóza
Lékař diagnostikuje depresi na základě různých příznaků a s přihlédnutím k životní situaci pacienta. Používá přitom různé diagnostické metody: velmi důležitý je anamnestický rozhovor, provedeno může být i neurologické vyšetření. Při diagnostice deprese se lékař řídí podle tzv. hlavních příznaků a případných dalších příznaků. Objevit se mohou i tělesné příznaky. Je-li stanovena diagnóza deprese, lze ji dále klasifikovat jako lehkou, středně těžkou nebo těžkou formu. Deprese se mohou vyskytovat jednorázově nebo opakovaně. Lékař může vyslovit diagnózu deprese na základě charakteristických příznaků a poté, co vyloučí jiná onemocnění.
Jak se stanoví diagnóza deprese?
Pro stanovení diagnózy deprese jsou mj. určující následující kritéria:
• Jsou přítomny alespoň dva hlavní příznaky (u těžké epizody tři) po dobu alespoň dvou týdnů (nebo i po kratší dobu, pokud jsou příznaky závažné nebo pokud se objeví obzvláště rychle).
• Ke stanovení tíže deprese: kromě hlavních příznaků jsou přítomny alespoň dva další příznaky (pro lehkou epizodu), 3–4 další příznaky (pro středně těžkou epizodu), resp. více než čtyři příznaky (pro těžkou epizodu).
• Kritéria somatického syndromu (viz výše) jsou splněna v případě lehké nebo středně těžké depresivní epizody, u které jsou přítomny čtyři z výše popsaných příznaků.
U těžké formy deprese se dále rozlišuje, zda jsou přítomny psychotické příznaky, jako jsou bludné představy nebo halucinace. Pokud nejsou správně interpretovány tělesné obtíže, které se vyskytují u depresivní poruchy (např. bolesti hlavy nebo nevolnost), může to diagnostiku deprese ztížit, popř. výrazně zpozdit.
Lidé s depresí často trpí i dalšími onemocněními (komorbiditami). Společně s depresí se tak mohou vyskytovat některá další duševní onemocnění, jako jsou např. úzkostné poruchy, poruchy příjmu potravy, somatoformní poruchy, poruchy osobnosti nebo zneužívání návykových látek. Z tělesných onemocnění to mohou být bolest, demence, diabetes (cukrovka), zhoubné nádory a další chronická onemocnění.
Diagnostické možnosti
Základními pilíři v diagnostice deprese jsou rozhovor s pacientem a odebrání anamnézy (historie dosavadních onemocnění, včetně nemocí v rodině). V oblasti duševních onemocnění existuje řada různých příznaků, na které se lékař cíleně vyptá; zohlední přitom i tělesné, duševní a sociální vlivy. Při prvním rozhovoru s lékařem se pacient často zmíní jen o tělesných příznacích (např. o bolestech), případně o pocitech únavy, apatičnosti apod. I ty však mohou poukazovat na depresi. V každém případě je nutné tělesné vyšetření, které lékař většinou provede již při první pacientově návštěvě.
Ke stanovení správné diagnózy může vyšetřující lékař dále pacientovi odebrat krev a odeslat ji k laboratornímu vyšetření, případně může pacienta odeslat na některé ze zobrazovacích vyšetření (CT nebo magnetická rezonance mozku, ultrazvuk cév zásobujících mozek apod.). Diagnostiku deprese usnadňují speciální dotazníky, např. dotazník podle DSM. Kromě toho je potřeba objasnit důvod vzniku deprese.
K základní orientaci může posloužit i velmi jednoduchý, krátký, ale cílený „dvouotázkový test“, při kterém má pacient odpovědět na dvě následující otázky:
• „Cítil jste se během posledního měsíce často sklíčený, smutný, deprimovaný nebo jste měl pocit beznaděje?“
• „Pociťoval jste během posledního měsíce výraznou ztrátu zájmu nebo potěšení v činnostech, které jinak děláte rád?“
Pokud pacient na obě otázky odpoví kladně, rozhodně si to zaslouží bližší pozornost.
Deprese: léky a psychoterapie
Nejčastěji používanými léky při léčbě deprese jsou antidepresiva. Tato široká skupina léků působí cíleně proti depresi. V léčbě deprese se však osvědčily i psychoterapeutické metody. Při akutní těžké depresi nejlépe účinkuje kombinace medikamentózní léčby s psychoterapií. Psychoterapie a doprovodná medikamentózní léčba se osvědčily i u dystymie.
Jaké léky se užívají k léčbě deprese?
U medikamentózní léčby je důležité, aby ji lékař s pacientem nejprve důkladně prodiskutoval. Lékař by pacientovi měl nejen objasnit očekávaný účinek léčby, ale také jej upozornit na případné vedlejší účinky. Vždy je potřeba zvažovat poměr přínosů a rizik. Většinou trvá přibližně čtyři týdny, než bude moci lékař posoudit, zda má předepsaný lék u daného pacienta požadovaný účinek. Je důležité, aby pacient docházel na pravidelné kontroly, neboť jen tak bude lékař moci posoudit účinnost léčby, a v případě užívání některých léků i provést potřebná kontrolní vyšetření (např. odběr krve, která bude odeslána do laboratoře ke stanovení hladiny léků, nebo EKG vyšetření). V závislosti na navrženém léku může být odběr krve (např. k vyšetření krevního obrazu, funkce jater a ledvin) proveden ještě před zahájením léčby.
Antidepresiva se někdy používají v kombinaci s tzv. antipsychotiky, zvláště pak u depresí s psychotickými příznaky (např. bludné představy) nebo v depresivní fázi bipolární poruchy. V určitých situacích mohou krátkodobou úlevu přinést i sedativa, např. pokud neklid a úzkost vystupují do popředí natolik, že zastíní ostatní příznaky deprese.
Všechny tyto léky zasahují do metabolismu neurotransmiterů. Tyto přenašeče nervových signálů jsou u zdravých lidí v rovnováze, avšak u pacientů s depresí je tato rovnováha narušena. Snížená aktivita bývá pozorována obzvláště u serotoninu, noradrenalinu a dopaminu. Tyto neurotransmitery se na synapsích nervových buněk vyskytují v nižší koncentraci, než je obvyklé.
Antidepresiva
Antidepresiva může někdy lékař předepsat i u jiných duševních onemocnění, např. u úzkostných poruch. Tyto léky zvyšují dostupnost neurotransmiterů ovlivňujících náladu, a do metabolismu uvnitř mozku zasahují následujícími mechanismy:
• blokují zpětné vychytávání neurotransmiterů ze synaptické štěrbiny do presynaptického zakončení nervové buňky
• blokují odbourávání (degradaci) neurotransmiterů
• způsobují zvýšené uvolňování (sekreci) neurotransmiterů
Těmito způsoby lze dosáhnout zvýšení koncentrace neurotransmiterů a tím i zlepšení nálady pacienta; účinek se však dostaví až po delší době (často až po více než dvou týdnech).
Důkazy o účinnosti
Účinnost antidepresiv při lehkých depresivních epizodách zatím není dostatečně podložena důkazy. Jejich účinnost je lépe doložena u středně těžkých a těžkých depresivních epizod.
Kdy je potřeba léčbu upravit?
Pokud pacient po čtyřech týdnech užívání antidepresiva neodpovídá na léčbu (tzn. léčba nezabírá tak, jak by měla), je nutné objasnit důvod, proč tomu tak je, případně léčbu upravit. Co se týče medikamentózní léčby, lékař může zvolit jeden ze tří přístupů:
• augmentace – ke stávajícímu antidepresivu je přidán další lék (nikoli však ze skupiny antidepresiv); cílem je zlepšit účinnost antidepresiva;
• změna antidepresiva – lékař pacientovi předepíše jiné antidepresivum; pacient začíná užívat „nové“ antidepresivum, naopak přestává užívat původně předepsané;
• kombinace antidepresiv – lékař předepíše pacientovi druhé antidepresivum, obvykle z jiné skupiny; pacient pak užívá obě antidepresiva.
Jak může pomoci psychoterapie?
Při psychoterapii se používají specifické psychologické metody, jejichž cílem je zmírnit příznaky duševního onemocnění, případně je zcela vyléčit. Psychoterapie je založena na vztahu, interakci a rozhovoru mezi psychoterapeutem a pacientem. Tuto interakci mohou podpořit nebo upevnit různá cvičení, která se u jednotlivých psychoterapeutických metod liší.
Psychoterapie je samostatný obor, který se nedrží žádného pevného schématu. Psychoterapeut nedokáže pacientovy problémy jednoduše „vyřešit“, ale doprovází jej na jeho vlastní cestě při hledání řešení problému nebo potřebné změny. Lidé trpící duševními potížemi se tak mohou naučit porozumět sami sobě, a následně si také sami pomoci.
Psychoterapeutické metody patří v léčbě deprese k osvědčeným postupům. Existuje řada prokazatelně účinných forem psychoterapie. V praxi se také často používá kombinace psychoterapie a medikamentózní léčby. Je důležité pacientovi nabídnout i psychosociální pomoc, například zapojit do léčby a další péče pacientovy příbuzné.
Společné plánování léčby
Před zahájením samotné léčby by měl být pacient seznámen s jejím plánovaným průběhem a měl by se také podílet na rozhodování o léčebných opatřeních. K doprovodným opatřením patří i psychoedukace, při které se pacient učí lépe porozumět svému onemocnění a možnostem, jak jej zvládat. Pokud se jedná o lehkou depresivní epizodu, která pravděpodobně nebude mít dlouhé trvání, může být dostačující psychoterapeutická konzultace nebo rozhovor s lékařem, popř. s klinickým psychologem. Pacient by měl v každém případě docházet na pravidelné kontroly k lékaři, který posoudí, zda je potřeba zavést další léčebná opatření.
V případě lehkých a středně těžkých depresivních epizod lze nasadit psychoterapii nebo medikamentózní léčbu, ať už jednotlivě, nebo v kombinaci. U těžkých depresivních epizod by měla být vždy používána psychoterapie v kombinaci s medikamentózní léčbou. Lékař by měl pacienta i jeho příbuzné informovat o svépomocných skupinách, neboť zapojení pacienta (případně i jeho rodiny) do aktivit těchto skupin se může významně podílet na léčbě deprese. Někdy může lékař navrhnout i jiné léčebné postupy.
Fáze léčby deprese
Léčbu deprese lze v zásadě rozdělit do tří fází:
• akutní léčba
• pokračovací léčba
• udržovací (profylaktická) léčba – dlouhodobá léčba, jejímž cílem je prevence recidivy
Cíle léčby by obecně měly být následující:
• zmírnění příznaků, resp. vymizení obtíží
• zabránění možné sebevraždě
• znovuzapojení do společenského a pracovního života
• dosažení duševní rovnováhy
• snížení pravděpodobnosti recidivy
Terapie bděním (spánková deprivace)
V 60. letech 20. stol. bylo náhodně vypozorováno, že depresivní pacienti se po noci strávené beze spánku cítili jeden nebo i více dní lépe. Následující výzkumy položily základ k terapii bděním, která se dodnes u některých pacientů používá k léčbě deprese.
Při terapii bděním se používá jeden ze dvou přístupů:
• úplná spánková deprivace – pacient je vzhůru celou noc
• částečná spánková deprivace – pacient si jde brzy lehnout, několik hodin může hluboce spát, přibližně v 1 hodinu ráno je probuzen a zbytek noci probdí
Tato forma léčby má dobré, avšak poměrně krátkodobé výsledky. Někteří pacienti ji navíc špatně snášejí, proto není vhodná pro každého.
Fototerapie
Fototerapie je účinná zejména jednak u tzv. sezónní afektivní poruchy (zimní deprese), jednak u lehkých a středně těžkých depresivních epizod. Při fototerapii je pacient po dobu přibližně 30–40 minut vystaven jasnému světlu, jehož intenzita se pohybuje mezi 5 000 a 10 000 luxy (lux je jednotka intenzity osvětlení, 10 000 luxů přibližně odpovídá jasnému dennímu světlu). UV složka záření je přitom odfiltrována. Používaná intenzita světla je mnohonásobně vyšší než běžná intenzita osvětlení v místnostech. Pacient je vyzván, aby se každou minutu na několik sekund zadíval do světla. Léčba se obvykle provádí opakovaně, a to alespoň 3× týdně po dobu přibližně 30 minut. Fototerapii lze používat po celou zimu.
Elektrokonvulzivní terapie
Elektrokonvulzivní terapie (EKT) je léčebná metoda, která prokazatelně účinkuje u pacientů s těžkou depresí, případně s takovou depresí, kterou se nedaří léčit jinými metodami. Lékař může navrhnout EKT, pokud ke zlepšení pacientova stavu nevedly dva pokusy o léčbu pomocí antidepresiv z různých skupin a pomocí psychoterapie. Poté by měla následovat pokračovací léčba pomocí léků a psychoterapie (a teprve v případě potřeby další EKT).
Elektrokonvulzivní terapie je založena na opakované elektrické stimulaci mozku. Na spánky pacienta jsou přiloženy elektrody, ze kterých je ve velmi krátkých impulsech aplikován elektrický proud. Celý proces probíhá za kontrolovaných podmínek v krátkodobé celkové anestezii.
Pohybová aktivita
Při depresivních onemocněních lze pozorovat pozitivní dopady vytrvalostního sportu na zlepšení nálady. Proto se do léčebného plánu doporučuje začlenit pravidelný pohyb, jako je např. kondiční běh, chůze nebo jízda na kole. Pacient by přitom neměl podávat maximální výkon a jeho sportovní aktivity by alespoň zpočátku měly být pod dohledem lékaře.
Podle doporučení American College of Sports Medicine (ACSM) jsou pro pacienty s depresivní poruchou vhodné následující pohybové aktivity:
• aerobní vytrvalostní trénink střední intenzity po dobu alespoň 30 minut nejméně 5x týdně
• intenzivní trénink po dobu alespoň 20 minut nejméně 3× týdně
• kombinace obojího
Výše uvedené doporučení platí pro pacienty, kteří nemají omezení tělesné aktivity, ať už z jakéhokoli důvodu. Tréninku by mělo předcházet odborné poučení.
Zdroje: https://euc.cz/clanky-a-novinky/clanky/deprese-priznaky-druhy-a-lecba/, https://www.nzip.cz/clanek/682-deprese-formy-a-prubeh, https://www.nzip.cz/clanek/681-deprese-vznik-prevence-a-rizikove-faktory, https://www.nzip.cz/clanek/684-deprese-moznosti-lecby-a-prevence-recidivy
Videa
Žádné komentáře:
Okomentovat