Pro začátek
Nějak od 12 let se sebepoškozuji a ve 12 letech začali moje první pokusy o sebevraždu. Jen o tom téměř nikdo nevěděl. V té době jsem ještě alespoň co vím já diagnózu deprese neměla. Tehdy jsem ještě nebyla až tak uzavřena před světem a snažila se mít kamarády. Jenže já jsem úplně jiná než ostatní od narození a lidi jsou kurvy. Krutá šikana a nešťastná láska udělali své, ale o tom jindy. Učitelé se mě nezastali a řekli že si za to můžu sama a rodiče mi nevěřili, takže jsem na všechno byla sama a po nějaké době se máma začala najednou hrozně divit, že jsem se úplně uzavřela do sebe a přestala komunikovat. Až na mojí třetí základní škole si toho všiml učitel, který se mi začal starat o moje rány od řezání a po nějaké době o tom řekl mojí mámě. Ta o tom celou dobu vůbec nevěděla, až pak si začala uvědomovat, že opravdu něco není v pořádku. Těžkou depresi mi diagnostikovali až nějak v 13-14 letech a od dětství jsem byla pokusný králík na léky, stylem jestli vůbec něco zabere. Těžké deprese jsem od puberty řešila alkoholem. Co se týče mě a depresí tak to je fakt na dlouho.
S čím mám problémy
Udělat si jídlo, vykoupat se, donutit se jít dělat cokoliv, soustředit se, donutit se vůbec vstát z postele, vůbec se o sebe postarat, úklid je pro mě pomalu nemožný, ale ne že bych byla líná, ale nemám sílu ani energii na cokoliv, často slyším že jsem úplně k ničemu a úplně na hovno, že jsem líná a neschopná a je toho víc
Co mi vadí
Slova ve stylu “Seber se, vždyť není důvod brečet", “Přestaň brečet je to otravné”, “Kurva můžeš si po sobě uklidit?”, “Kurva uklízej si po sobě!”, “Jsi úplně neschopná! Úplně k ničemu!”, “Bude dobře ”, atd vážně nepomáhají a agresivní chování kvůli tomu už vůbec ne, takový věci slyším celý život
Co potřebuji
Klid, pochopení, toleranci, kompromis, pomoc s úklidem a někoho kdo mě dokáže pochopit, nebo aspoň někoho kdo mě nebude odsuzovat, ale u deprese je nejhorší, že nic nepomáhá a i když se občas najde výjimka, která opravdu chce pomoci, tak to není možné, a antidepresiva a léky nepomůžou, sice jsou lidi, kteří se údajně z nemoci jménem deprese dostali, ale já osobně tomu nevěřím nijak extra, ale asi jde o druh deprese, je možné že některé druhy deprese jsou opravdu léčitelné, k tomu u deprese je nejhorší i to, že ji dost ovlivňuje okolí, prostředí, události, to co se danému člověku stalo a děje, ano různé situace, okolnosti, co dané osobě kdo řekne, zrovna depresi ovlivňuje dost faktorů, buď negativně nebo pozitivně, to záleží na dané osobě a situaci atd... Třeba já potřebuji aby mi něco konečně vyšlo, jenže se to už tak rok stále jen sere a stále to nevychází, tudíž je mi kvůli tomu zle a můj stav se dost zhoršuje, ale není to důvod deprese, deprese je prostě nemoc a různé faktory ji pouze ovlivňují, takže na to pozor
Z čeho naprosto šílím
Když někdo v mé blízkosti začne pouštět nahlas hudbu, která mi leze na nervy a druh hudby, na kterou vůbec nemám náladu, buď mě to hodí do ještě větší deprese nebo do agrese, když se někdo směje tomu, že se cítím příšerně a když mi někdo začne nadávat za to, když se psychicky zhroutím, když má někdo doslova radost z toho, jak se cítím, když na mě někdo začne řvát kvůli tomu, že zničehonic začnu brečet, doma ani nemůžu začít brečet aniž bych to neměla fakt zlým a hnusným způsobem na talíři atd, když mi někdo dělá naschvály abych se cítila ještě hůř
Nepochopení mého okolí
Prakticky pokaždé, když se před někým psychicky zhroutím, nebo jen začnu zničehonic brečet, tak to nikdo nechápe, kolikrát stačí jedno slovo, když někde začne hrát nějaká určitá písnička, co mi něco připomene, odsouzení za sebepoškozování, nebo když mám depresi, nedokáží pochopit, že prostě nemám náladu na nic veselého ani vtipného, ale mám náladu na depresivní a smutné věci, nebo když jsem na tom už fakt zle, když je už můj organismus a tělo příliš vyčerpané, tak zničehonic nečekaně dostanu záchvat podobný epileptickému, až na to prokouslý jazyk a pomočení, ale to je ještě ten lepší stav, horší je když mi zničehonic nečekaně na dobu neurčitou doslova vypne mozek, naposledy co se mi to stalo, jsem se podpálila v posteli, zrovna jsem kouřila cigaretu, hned po probuzení, jenže mi najednou vypl mozek, začala jsem vnímat až po tom co mi začala hořet deka, chvíli trvalo než mozek začal vnímat okolí, ale naštěstí jsem stihla včas zareagovat a deku jsem hodila na zem, ten debil si toho všiml až potom co jsem tu deku zahodila z postele, hned ji uhasil, tyto stavy taky nikdo nechápe ovšem to ani já, díky těmto dvěma stavům jsem byla na vyšetření mozku jestli do toho všeho nemám ještě epilepsii, ale tu nemám, řekli že to jsou psychické zhroucení, že když už jsem příliš přetížená, tak moje tělo zatáhne za záchrannou brzdu a prostě se samo vypne, ale tyto dva stavy upřímně nevím k čemu patří, ale často to spojovali s bipolární
Příznaky: stavy, pocity, myšlenky
Nechuť k jídlu, nechuť k životu, k lidem, hrozná vnitřní bolest, která není vidět, ale rozežírá zevnitř, aniž by to někdo věděl, pocity prázdnoty, vlastní zbytečnosti, že všem okolo mě akorát přidělávám problémy a starosti, že by bylo lepší kdybych se nikdy nenarodila, buď pořád spím, nebo spím málo, často mě bolí hlava, klouby, brní nervy v celém těle, bolí mě záda, často mě tak strašně bolí hruď, že vůbec nemohu dýchat, není to jen vnitřní bolest, ale i hrozná fyzická bolest, skutečná deprese není jen špatná nálada, lidé kteří mají pouze špatnou náladu a cítí smutek a tvrdí, že mají depresi, tak vůbec nic neví o tom co znamená mít skutečnou pravou depresi, ten kdo nezažil nikdy nepochopí, jaké to je vnitřní utrpení a za příšernou bolest, která se nedá vysvětlit ani vydržet, už dávno jsem přestala počítat moje pokusy o sebevraždu, ale už se řežu minimálně, ale to neznamená že je mi psychicky lépe, to ani omylem
Pár vzpomínek z dětství
No co se týče zrovna deprese, tak nevím jestli mám Nějaké vzpomínky, to spíš až v pubertě se u mě pravděpodobně začala projevovat deprese, to nevím přesně, to by asi věděla mamka jestli jsem měla příznaky deprese už v dětství, ale na tohle mám v plánu nejspíš psát víc článků, jelikož deprese je velká součást mého života, tudíž sem asi nemám co napsat
Žádné komentáře:
Okomentovat