Bolest, která zabíjí

Zase se mi chce brečet, úzkosti jak svině. Všechno se akorát sere. Kdy už bude konečně konec mého utrpení? To fakt nevím. Včera jsem se opět zhroutila a po dlouhé době mi zase jeblo, ani nevím kdy jsem to předtím udělala naposledy. Je mi hrozně, už fakt nevím co mám dělat. Ať se snažím, jak se snažím, vždycky se nakonec všechno posere a já jsem z toho už tak unavená, jsem unavená už ze všeho. Slzy a úzkost, k tomu se hrobka zase otevírá, což nikdy nevěstilo nic dobrého. Normálně to všechno dusím v hlubokém oceánu duše, jenže jednou za čas to začne jít ven samo, aniž bych to chtěla a pak jsem na sebe nasraná, že to zase šlo ven, protože jsem si kdysi řekla, že to už nikdy nikomu neřeknu, ale občas se to vydere na povrch samo, to mě sere, jelikož to nikomu říkat nechci, ale přesto se to stává... Už jsem měla pár takových blogů, ale dřív nebo později jsem je smazala a opět to všechno uzavřela do hrobky. Vnitřní hrobka, která má být navždy uzavřená před světem, okolím, ale přesto... Je znovu otevřená... A to je špatně. Nechci aby byla otevřena... Taková bolest, která se nedá vydržet, už roky, tolik ztrát, smrti, zrad, krutosti a nenávisti... Ta příšerná bolest, každým dnem i nocí zabíjí... Mučí a dohání mě k šílenství..  Proč se tak musím cítit? Co jsem komu udělala za tohle utrpení?