Není úniku

Ať se snažím, jak se snažím, tak prostě není úniku. Ta bolest je hrozná, nedá se před tím vším nikam utéct. Vždy mě to stejně dožene, ať jdu kamkoliv, ať jsem kdekoliv, vždycky je to semnou. Všechno. Dalo by se říct, že jediná bolest mě ještě nikdy neopustila, ta je mi stále věrná a nechce mě opustit, nechce odejít, stále je tu semnou, v mém nitru a mé mysli, která ji stále tráví, jako žíravina. Nedá se uniknout před bolestí, minulostí, vlastními myšlenkami, tím co všechno je uvnitř mě skryté, před světem, před lidmi, zradou, životem ani smrtí. Nedá se utéct před ničím, protože to tam v koutku mysli stále někde bude. Mnohokrát v životě jsem se před tím vším snažila utéct, různými způsoby, žádný nepomohl. Stopy v trávě, od krve, střepy hluboko uvnitř, rány které krvácí... A už vůbec nejde uniknout sama před sebou...