Šikana ve škole

Je pro mě těžké o tom mluvit a psát, ale asi to potřebuje ven.. Co já vím, nevím vůbec nic.... Řeknu to pouze ve zkratce, je toho mnohem mnohem víc...

Už od narození jsem byla úplně jiná než ostatní kolem mě, ale já si to neuvědomovala, připadala jsem si, že jsem normální a jako ostatní, jenže to jsem nikdy nebyla. Vždy jsem byla jiná. A bohužel v době kdy jsem se narodila, se zde v Česku o těchto psychických postiženích skoro nic nevědělo, takže psychiatři tvrdili, že mi nic není, že jsem normální a jen nevychovaná, ale to je kapitola sama o sobě.

Lidé prostě nedokážou ani nechtějí přijmout cokoliv se liší, je jedno v čem, nechtějí pochopit co je odlišné a hned to zavrhnou a odsoudí. A to je ten problém společnosti. Tehdy jsem se ještě snažila, aby mě přijali, být normální, než jsem zjistila že nechci být normální, že nechci být jako oni. To je prostě holý fakt.

Celkově školy pro mě byly utrpení a těžký boj o vlastní rozum a i život. Ano i boj o život, doslova, je to pravda. Pro většinu je škola plná hezkých a zážitků, ale pro mě to bylo utrpení a noční můra.

Dohromady jsem byla na čtyřech základních školách a dvou středních, nakonec mám pouze základní školu, ale to předbíhám, možná. 

____

Z první základní školy mě vyhodili z první třídy, z ostatních základních škol jsem odešla kvůli těžké šikaně. Ze začátku jsem neměla nikde zastání, bohužel ani doma.

____

Na druhé základní škole začala dost krutá šikana od celé školy i učitelů, byla to stará komunistická škola, založená komunisty, takže peklo samo o sobě. 

Každou chvíli mě mlátili, venku mi podkopávali nohy, takže jsem měla každou chvíli rozbitá kolena, odřené lokty, modřiny, psychická šikana, každou chvíli mi říkali, že se mám zabít, kdy se už konečně zabiju atd, stále mi ničili věci a to jsme nebyli bohatý, no respektive to říkali rodiče, ale nevypadalo to tak, ale tady na té základní škole mě převážně jen mlátili a psychická šikana, jenže to nikdo neřešil, ani učitelé ani rodiče, ti mi nevěřili.

Máma se pak začala děsně divit, že jsem přestala komunikovat, mluvit a úplně se uzavřela do sebe. Ani si nevšimla, že jsem se začala řezat. Začala jsem utíkat ze školy. Kouřila jsem cigarety a začala jsem pít alkohol, ale tehdy jsem ještě moc nepila, snažila jsem se před tou bolestí utéct, ale nešlo to. Nechtěla jsem žít, na této základní škole začalo moje sebepoškozování a první pokusy o sebevraždu. Ale k tomu mi zemřel spolužák do kterého jsem byla zamilovaná, nedožil se čtvrté třídy, ale ten mě taky šikanoval. Pak jsem se zamilovala do kluka o několik tříd výš, který mě taky šikanoval. Šikana a nešťastná láska. K tomu se po škole rozneslo, že jsem skoro čistá lesba, tehdy jsem ještě nevěděla, jestli jsem čistá lesba nebo bi, ale kvůli tomu se ta šikana o dost zhoršila. 

Na zhruba dva roky jsem to vzdala a přestala mluvit o tom, že mě šikanují, nemělo to cenu ani smysl. Přestala jsem komunikovat a mluvit, začala se řezat a snažila jsem se o sebevraždu. Až zhruba po dvou letech jsem to opět doma zkusila říct a tentokrát už mi máma začala věřit. To jsem přišla domu s rozbitým kolenem, rána a modřina přes celé koleno a to už se máma fakt naštvala a vletěla do školy, ale nic se nezměnilo, čtrnáct dní jsem na tu nohu kulhala a nemohla jsem pořádně chodit, ani to koleno ohnout. 

Tehdy se konečně rozhodla mi najít jinou školu. Takže jsem byla na zkoušku v pár jiných školách, v jedné mi doporučili propadnout v pololetí o třídu níž, i když mě do této školy nevzali. Nakonec jsem přestoupila na jinou školu, i když mě z té komunistické školy nechtěli pustit. 

____

Na třetí základní škole to ovšem nebylo lepší. 

Tam mě kluci zbili hned první den co jsem nastoupila. Tady mě taky šikanovali kluci ze třídy a o třídu níž. Dost mě mlátili, psychická šikana, opět že bych se měla jít zabít a léčit atd, plivali po mě. Je toho mnohem víc.

Takže další peklo. Díky tomu jsem přestala chodit do školy. Tady se moje psychika začala úplně zhoršovat, začali se víc projevovat moje stavy, HPO a BAP, ale neměla jsem to ještě potvrzené a později mi psychiatrička dala diagnózu těžká deprese a úzkosti, sebevražedné sklony. Na této základní škole učitel přišel na to, že se řežu, začal mi ty rány ošetřovat, po nějaké době mi řekl, že jestli to udělám znovu tak to bude muset nahlásit mojí mámě, takže se to po několika letech dozvěděla, že se řežu. Byla celkem v šoku, že si toho za tu dobu nevšimla, začala mi to zakazovat a kontrolovat ruce, ale ani tak to nezastavila. 

Kvůli šikaně sebepoškozování pokračovalo, postupně jsem se řezala víc a víc a hlouběji. Dokonce jsem začala padat do alkoholu, abych unikla té veškeré bolesti, abych unikla z reality, která mě zabíjela. 

Po nocích jsem řvala bolestí v křečích v celém těle a slzách, začala moje těžká nespavost, celé noci jsem nemohla usnout, kolikrát se mi konečně podařilo usnout, těsně před tím než jsem měla vstávat do školy, tudíž i když se mě máma pokaždé vykopávala z postele úplně nasraná, tak se ji většinou nepodařilo mě vykopat do školy, pak už musela do práce a já spala přes den místo školy a když už se ji to podařilo, tak jsem ve škole spala hlavou na lavici úplně mrtvá, takže to bylo úplně jedno jestli jsem byla ve škole nebo ne, stejně jsem spala přes den, třídní učitel mě nechal spát při hodinách, párkrát zkoušel abych o hodinách byla vzhůru a vnímala, avšak zbytečně, protože mi stejně padla hlava na lavici a vytuhla jsem, kvůli tomu se ta šikana ještě zhoršila, jak to že já jediná jsem mohla spát ve škole, ale oni ne, tento učitel byl chápavý, postupně jsem dostala ve škole úlevy a mírnější režim, ovšem to se nelíbilo spolužákům, tudíž jsem po nějaké době začala mít stejný režim, jako ostatní jenže ani tak jsem to nezvládala a spala, kvůli tomu že jsem nějakou dobu měla úlevy, tak spolužáci žárlili a o to víc mě začali šikanovat, no a na další škole se rozneslo, že jsem převážně na ženy, takže o to větší šikana, kvůli mojí sexuální orientaci, tak trochu jsem se zamilovala do nejlepší kamarádky o třídu níž, kterou miluju doteď, ale nikdy ji nemůžu mít, postupně začala mít moje skraty, kdy se mi vypl mozek a já někomu dala po držce, ale já vůbec nevnímala vlastní existenci, vůbec jsem o sobě nevěděla, taky přišli moje agresivní stavy, kdy mi přeplo z té šikany a začala jsem bít já je, jednomu jsem třeba začala mlátit hlavou o zeď, kamarádku z party jsem dvakrát skoro zabila, za to že proti mě poštvala celou partu, skoro jsem ji uškrtila, spolužačku jsem kousla do ruky, spolužákovi zaryla nehty do krku až do krve, ale toho mi bylo líto, jelikož on mi zrovna nic neudělal, byl bohužel první po ruce, postupně se mě začali bát a začali tvrdit, že jsem šílená, takže mě přestali tolik šikanovat a většina kolem mě nějakou dobu chodila obloukem, jen aby mi nepřišli do cesty, dokonce někteří začali krotit ty kteří mě stále šikanovali, s tím že už to stačilo a mají mi dát pokoj, že už to přehání, jasně že je neposlouchali, navíc hned začali šikanovat kohokoliv kdo se semnou začal bavit, tudíž ty lidi dlouho nevydrželi. Kvůli těm stavům a šikaně jsem si začala drtit různé léky a šňupat je s alkoholem, jednou jsem začala usínat a reagovat na okolí ve škole na schodech, řekla jsem že jsem ty léky spolykala, na tři dny jsem skončila v nemocnici na kapačce, jasný že v žaludku ani nikde ty léky nenašli, stejně jsem nakonec poprvé skončila v psychiatrické léčebně, po zhruba dvou měsících se mi podařilo ukecat mámu, ať mě dostane pryč že chci domů, že mi jinak mrdne, že potřebuju odtamtud vypadnout, nakonec se to mámě podařilo mě odtamtud dostat na reverz domů.

Na této škole jsem měla zastání u nějak čtyř učitelů. 

____

Na čtvrté základní škole to opět nebylo lepší.

Opět jsem přestoupila na jinou školu, ale stejně to nepomohlo. Tato škola byla pro problémové děti, byla to speciální škola, pro takové jako jsem já. Znovu jsem přestoupila v pololetí v deváté třídě. Zde byly dost přísná pravidla. I přes přísná pravidla zde byla šikana. Bylo to prostě další peklo. 

Zde jsem alespoň měla zastání u punkáče učitele, který si mě dokonce oblíbil.