Rozpad

Tolik bolesti už nezvládám. Poslední dobou pořád brečím, hrozné úzkosti, zničehonic začnu brečet, zničehonic se mi začnou drát slzy do očí.... Já už prostě nemůžu, absolutně vůbec. Tolik lidí mi ublížilo a zlomilo mě, ale od tebe jsem to nečekal, nikdy nikdo mi neublížil víc než ty.... Proč to kurva tak moc bolí?! Nevím jestli to dokážeš napravit, vážně nevím a není to na mě, ale na to tobě, na vás jestli se o to budete snažit nebo ne, ale moje nervy dávno utekli takže...   Ale je to všechno dohromady, zmatek, chaos, hrozná bolest, už se sám v sobě nedokážu vyznat, v tom co cítím, jak se vlastně cítím, co ke komu vlastně cítím, úplně jsem se v tom všem ztratil, snažím se bojovat, ale je vůbec pro koho? Pro co? Celou dobu jsem bojoval pro tebe, pro nás, ale.... Cítím se jako absolutní blázen fakt už.... Možná je to vážně všechno v mojí hlavě, ale kdyby to nebylo reálné a skutečný tak by to tak hrozně nebolelo, i když v hloubi duše a hloubi srdce vím, že je to až moc skutečný, tak se před tím snažím utéct, aby to tak hrozně nebolelo, jenže před tou bolestí se nedá utéct ať se snažím jak se snažím.... Všechno mě to ničí a trhá na kusy.... Ty jsi přes půl světa daleko a při tom tak blízko.... Celý ty roky jsem tě hledal, až jsem tě nakonec našel, ale od té doby to bolí ještě víc a k tomu to tvoje chování, nevyznám se v tobě, v ničem a nikom, úplně jsem se ztratil v tom všem, už vůbec nevím co vlastně cítím... Už tak rok bych byl radši mrtvý a úplně zmizel, přestal existovat..... Chci mít konečně klid, ale to je bohužel jen přání do větru.... Celou dobu jsem to v sobě potlačoval, ale už to dál nejde.... Říkáte že mě tím chráníte, ale při tom jen utíkáte....