Zastavení v čase

Je mi hrozně špatně psychicky. Všechno co může se dlouhodobě akorát sere. Jsem zaseknutý na místě, nemůžu zpět ale ani dopředu. Chci začít úplně od začátku, někde jinde, ale musím počkat, než se něco rozhodne aby to konečně šlo. Musím počkat až se vesmír smiluje a dovolí mi jít dál. Jenže to trvá hrozně dlouho a totálně mi z toho jebe už. Je to zastavení v čase, zamrznutí na místě, a ať se snažím jak chci nejde se pohnout z místa k budoucnosti. Po mnoha letech už se skoro vůbec netrápím minulostí, momentálně se trápím v přítomnosti. Když se výjimečně objeví nějaká naděje a vůbec nějaký směr a pak se to všechno zhroutí tak to člověka úplně rozdrtí a semele do základu. A před delší dobou, pár lety se ta naděje objevila, ale všechny ty roky se to stále jen sere a ne a ne to konečně vyjít, na to že to vůbec někdy vyjde očividně mohu tak akorát zapomenout, jenže je to něco pro mě nejdůležitější ve vesmíru, nedokážu se smířit s myšlenkou že to nikdy nevyjde. A bůh ví proč všechny ty roky ne a ne vyjít, přestože tenhle rok už se mi dost věcí odhalilo, dost věcí už dává konečně smysl, jenže dokud nebudu vědět celou pravdu tak s tím nemůžu nic udělat, alespoň zatím ne, ale nevím jestli to tak dlouho ještě vydržím. Nejhorší je, když se člověk který chce celý život akorát umřít a milionkrát se o to pokusil a najednou se objeví něco co toho člověka přiměje najednou nemyslet pouze na smrt a na to jak se úspěšně zabít a najednou začít myslet na život a na budoucnost a dostane úplně jiný směr a když se objeví něco pro co má poprvé v životě smysl žít a za čím skutečně jít, ale stále se to jen sere tak to člověka hodí ještě větších sraček než ve kterých byl předtím. Úplně mě to dohání k šílenství absolutně, jsem víc a víc psychicky v prdeli než jsem kdy byla. Navíc tenhle rok je absolutně divný úplně ve všem, mnohem víc intenzivní než kdy předtím. Poslední rok je pro mě extrémně těžký ve všech směrech. Tenhle rok najednou přišlo milion zvratů po sobě a dohromady. Objevil se nový směr a důvod proč vůbec žít, jenže to už zase nevyšlo ale tentokrát mě to rozdrtilo definitivně na sračky. Jelikož se objevilo něco o čem jsem si celý život myslel že to nikdy nebudu chtít, že je to něco co nechci, respektive že bych do toho šel pouze kdyby se objevil někdo s kým bych to chtěl, jenže jelikož jsou lidi kurvy tak jsem si říkal, že se taková osoba prostě nikdy neobjeví a celý život to tak skutečně bylo, ovšem taková osoba se nakonec skutečně objevila. A díky této osobě jsem si uvědomil, že to skutečně chci, že ta osoba je přesně ta jediná s kým po tom dokonce toužím z nejhlubší hloubky mé duše, srdce, těla i mysli. Je to nejhlubší volání mé duše a srdce. Ten nejhlubší cit, který vůbec může být. A to že se něco rozhodlo, že to prostě nevyjde mě uvnitř ničí, zabíjí, mučí nejvíc kdy mě co mučilo a ničilo. Po všech těch sračkách je tohle úplně to nejhorší ze všeho. A čím jsem starší, tím víc si začínám uvědomovat víc věcí, probudili se pocity, touhy o kterých jsem si myslel, že nikdy nebudu cítit, jenže začal a když to vidím kolem sebe, jak to někteří mají tak mě to ještě víc deprimuje a dohání k šílenství absolutně. Uvnitř dlouhodobě vedu vnitřní boj mezitím chtít žít a mezitím se jít zabít. Je to touha po životě, jenže pouze za určitých podmínek a jelikož ty podmínky nevychází tak vyhrává touha po tom se zabít a na všechno se fakt vysrat a jebat úplně všechno. Čas se zastavil a já stojím na místě i když se snažím jít dopředu a k budoucnosti....